MĚSÍČNÍK 2021, Únor

Malba v ateliéru je obtížnější, než jsem čekal.

Skoro všechny obrazy, které jsem dosud maloval, byly inspirované skutečným místem. Tentokrát jsem měl představu jen "nějaké" pěkné propasti.

Původní obraz jsem maloval v ateliéru a potom ho přenesl na kopec a pokračoval venku. Při malbě nové varianty jsem zjistil, že od obrazu očekávám stejnou kvalitu, jako když maluju podle skutečnosti. Že nechci vymýšlet nějakou propast, malovat ji z hlavy, nebo dělat koláž pomocí fotek.
Musím mít zážitek konkrétní atmosféry a konkrétního místa.
Samozřejmě bych mohl malovat podle fotografie, ale je tam málo informací, už je zjednodušená a vyřešená, je statická. Nebe jsem maloval venku, ze střechy a mraky jsem pak upravil v ateliéru, to stačilo.

Disponuji spoustou možností, jakým způsobem malovat, ale nechci se rozhodovat, kterou použít. Nechci zkoušet, co jsem schopen vymyslet, ale chci se popasovat s tím, co mě přesahuje, v reálném čase reagovat na skutečnost, která je neskonale složitější a bohatší než moje představy i postupy. Potřebuji se dostat do stavu, kdy se musím překonávat, aby to jak maluju vycházelo z nutnosti. Obraz jsem odložil a budu hledat předlohu. 

 

MĚSÍČNÍK 2021, Leden

Obraz v obraze

Pokud je v obraze příběh, strhává na sebe veškerou pozornost a vše ostatní se stává automaticky doplňkem nebo pozadím.

Mým záměrem je namalovat pozadí tak, aby bylo stejně atraktivní jako příběh. Chci udělat dva obrazy v jednom. Tak aby oba byly rovnocenné, stejně přitažlivé a divák musel přeskakovat a vybírat čemu dá přednost.
Mám tedy scénu s příběhem a zajímá mě, co se děje vedle. Jak velká musí být plocha pozadí, aby byla rovnocenným protivníkem příběhu?
Lidé tohle vnímají různě a každý cítí hranici jinde
Problémem obrazu v obraze už jsem se zabýval dřív. Teď vlastně pracuji na variantě původního obrazu, se kterým jsem nebyl spokojený. Neodhadl jsem velikosti, figury byly moc malé, scéna nebyla propojena s obrazem a působila jako později dodaná do již hotového obrazu, jako naschvál.
Teď chci lépe vyvážit velikosti jednotlivých obrazů, aby každý námět měl svůj prostor,  a také svoji kompozici. 

Zvažoval jsem dvě možnosti:

První, prvoplánovou a intuitivní. Začíná kresbou motivu a pokračuje tím, co je vedle. Zde se motivy přetahují čistě velikostí a atraktivitou.

Druhá, která vychází ze dvou samostatných kompozic využívajících pravolevého principu stavby kompozice. Pravák cítí kompozici jinak, než levák. Nakomponoval jsem každý obraz zvlášt a krajinu pak stranově obrátil, směřovala tedy pozornost jinam. Ukázalo se, že je pro mě těžké nakomponovat krajinu tak, aby princip vynikl. Pracuji tedy na prvoplánové verzi.

 

 

Stranou 89,7x164,7, 2007                                          
 

 

Varianty  prvoplánová a pravolevá                                               

REPREZENTACE2020 Prosinec

Nejlepší obrazy

Tento rok jsem maloval pouze krajiny v plenéru, nějaké experimenty a ilustrace, ale žádný pořádný obraz.

Cením si obrazů s příběhem a sdělením. V podstatě se dají popsat jako velké ilustrace, ale je těžké se k nim dostat. Vznikají po dlouhých časových úsecích a objevují se samy od sebe. Koncentrují se v nich to, čím žiju, úvahy a zkušenosti a dochází až k zázračnému propojení různých významových vrstev.
Z toho důvodu si jich velmi vážím a chci se jim věnovat intenzivněji. Ovšem je těžké je uměle vymyslet, protože nedochází k onomu kouzlu. Zkusil jsem proces vzniku urychlit metodou improvizačních dnů a zaměřil se na obsahy a téma externalit.
Je těžké je vymyslet, protože pak nedochází k až zázračnému propojení různých významů a vrstvení jejich výkladů.
Požadované obrazy charakterizuje:
vypjatá životní událost, zážitek, který se setká s neosobním mechanismem, procesem, (externalitou). Povodeň, sucho, déšť, mlha, vítr, sopka .. symbol oběti, pád, stav beztíže, tragedie vs krása, hraniční sex, zranění, děti,

Přikládám výběr z výsledků. Na požadovaný zázračný obraz jsem zatím nenarazil.

 

REPREZENTACE2020, Listopad

Dva štětce. Příliš velký a příliš malý.

Při malbě procházím různými fázemi, ale jen některé jsou důležité a dávají smysl byť jen tím, že mě baví. 
- v první fázi, jdu energicky přímo za tím, proč chci místo namalovat.
 - v další fázi maluji části, které jsou důležité a je potřeba je udělat. Opravuji nefunkční místa a řeším    problémy.
 - postupně ale přibývají místa, která vznikají mimoděk, z nejistoty, nebo setrvačnosti. Ty chci vynechat.

Znovu řeším problém, jak udržet pozornost. Naplánoval jsem malbu pouze dvěma štětci, příliš velkým a příliš malým.
Velkým udělám abstrakci, která bude vyjadřovat atmosféru a malým udělám detaily, které jsou důležité v mojí představě. Ne všechny, které by byly potřeba pro realistický obraz, tak jak mám naučeno, že má vypadat obraz krajiny. Práci středních štětců ve střední fázi musím zvládnout buď velkým, nebo malým. Počítám s určitou nepřesností. Obrazu může chybět prostor, modelace, nebo něco jiného, ale výsledek by měl odpovídat prvotnímu zážitku.
Nechci řešení obrazu hledat v estetice, ale v nutnosti. Proto také maluji venku.
--
Záměr se moc nezdařil. Udělal jsem jen jeden pokus a nepovedl se. Zkoušku jsem odkládal, protože jsem si nedokázal odepřít krásné obrazy. Bál se nezdaru a promarnění vzácného času. Pustil jsem se do toho pozdě, už bylo jiné počasí a jiná krajina.

Doufal jsem, že omezením získám větší volnost, ale to se nestalo. Experimenty s redukcí se možná pro realismus nehodí, protože redukují bohatost. Cítil jsem se jako postižený, čekal jsem, že budou omezené možnosti při nanášení barev, ale hůře se i míchaly. Byla to příležitost zkusit jiné způsoby, poprat se s tím, ale štvalo mě, že nemůžu pracovat svým způsobem a vylepšovat ho. Nemohl jsem zobrazit jemnosti a musel bych obraz stavět na efektech. Ještě se k tomu vrátím, až bude listí, tam by to mohlo fungovat. 

REPREZENTACE2020, Říjen

Kolik dokonalosti potřebujeme?

Učím lidi chápat základy a principy malby. Vidět chybná místa, nebo místa, která vypadávají z koncepce obrazu.

Chyby na obrazech.
I nejlepší malíř se dopouští chyb z nepozornosti, nebo únavy. Ti další z nevědomosti, nebo i čistě z nepochopení základních principů malby.
Fungující obraz je vytvořen v jednom duchu. Prvky ze kterých je složený, barvy, fleky, struktury, tahy štětcem, fungují ve vzájemném vztahu, mají smysl a dají se vysvětlit.

Chyby na obrazech potkávám průběžně. Vídám je v historii, i u zavedených malířů a vidím, že dostatečně nechápou do hloubky. Potřebují to?

Už dlouho není potřeba malovat, ať už realisticky, nebo jinak. Člověk má tisíce jiných možností, jak se vyjadřovat, nebo zobrazovat. Pokud se i přes to rozhodne pro malbu, měl by k tomu mít důvod, zabrat se do ní a chápat.
Vidím chyby i u nerealistických zobrazení. Je možné použít jiné barvy, tvary, cokoliv, ale měly by být v použity v nějakém systému. Zajisté je mnohem těžší vytvořit nezávislý systém a pracovat v něm, proto je také snazší tak udělat více chyb. Zvlášť pokud člověk nemá uchopený ani “jednoduchý” systém realismu.
Každý obraz odpovídá autorovým současným nárokům a možnostem. Na opravované obrazy aplikuji nároky, vycházející z mého současného stavu znalostí a schopností. Opravuji jejich chyby, snažím se dotáhnout malířův záměr a pomáhám jim k dokonalosti. Předpokládám že diváci to nejspíš neocení a z toho vychází otázka, kolik dokonalosti potřebujeme? Je možné, že autoři by moji "pomoc" ocenili.

Opravovat proporční a anatomické chyby je nejjednodušší, asi nejméně zajímavé a nejméně kontroverzní.


Hugo van der Goes , Pád člověka, 219 x 322 cm, 1475
Tvary poctivě hledal a přemalovával, přesto na první pohled došlo k disproporcím a podle mně k nezamýšlené stylizaci.

Gustave Courbet, Jo, ta krásná Irčanka, 55.9 x 66 cm, 1865
Žena s divnou anatomií. Opravil jsem jí oko a krk, aby se dostala do proporcí, ale podobu jsem odhadnout nemohl. Dnes, když jsem hledal přesné informace o obrazu jsem objevil další jeho verzi, která vypadá mnohem lépe, i když ani ona nemá správně usazené ucho.

Caravaggio, Medusa, 60 cm × 55 cm, 1598
I medusa vznikla ve dvou variantách a obě mají neanatomická ústa. Je možné, že byl záměr udělat ústa nakřivo, ovšem u Caravaggia k chybám v proporcích docházelo, tak jsem je opravil.

Gustav Klimt, Portrét Adele Bloch-Bauer, 138 x 138 cm, 1907
U Klimta je změna malá, byl jsem zvědavý, jestli opravením deformace obličeje žena ztratí charisma. Charisma jí zůstalo, ale změnila se kompozice celého obrazu. Její obličej, který je protažený směrem vlevo nahoru koresponduje s rukou, která je akcentovaná také doleva nahoru, zrovna tak linie v pozadí a tvary těla pracují s touto jemnou asymetrií. Nepovažuji to za chybu.

Gustave Courbet, The Young Bather, 130.2 x 97.2 cm, 1866
Gustav byl zkušený v malbě aktů, ale s krajinou si nevěděl rady. Krajina je moje téma, proto jsem tady zkusil zajít dál.

Občas narážím na obrazy, které by potřebovaly “opravit”, ale když si na ně chci vzpomenout a dohledat, je to největší problém. 

// bohužel fotky jsou přeházené, protože jsou v bloggeru dementi //

 

REPREZENTACE2020, Září

Nic nového pod sluncem

Malbu v Choltické oboře jsem už uzavřel, s tím že budu chodit do divočejšího lesa a nebudu se stresovat revitalizací.

Přesto jsem se tam byl podívat a byl překvapený jak rychle se les mění, zasáhlo ho velké sucho a vichřice. Mladý, statný dub, který jsem maloval dříve, je zlomený a spadlý. Rozhodl jsem se ho namalovat, jako pokračování. 

Mohl bych tam chodit malovat dál a dál a důvod by byl jediný. Dělat krásné obrazy, krásnější, než jsem zatím udělal. Sbírat a vytvářet svoji sbírku krásných pohledů. 

K malbě krajiny mám klasický přístup, nejde mi o přesný a bezduchý popis, tomu říkám vulgární realismus, chci lehce, přirozeně namalovaný obraz, kde není nic navíc a vše naplňuje původní představu. Aby obraz byl celý takzvaně v jednom duchu, musím pořád sledovat svou prvotní představu nebo dojem, který se snadno ztratí. Situace jako změny počasí, únava, pokračování další den, technické komplikace apod. mne mohou snadno rozptýlit.
Abych představu udržel, vytvářím si pokyny, podle kterých malovat.

Obecně
- Malovat stále ve stejném počasí a shodných podmínkách. Stává se, že se změní počasí a já začnu malovat část, která je zrovna ve stínu, ztrácím tak kontrolu nad obrazem a maluji něco, co tam nepatří
- rozdělat více obrazů, nebát se nedokončení
- méně, ale správně, je více.
- analyzovat námět (co je hlavní motiv, co bude propracováno) a napsat si, co je nejdůležitější a o co mi jde (atmosféra, barvy)
- listí malovat ostře, tvrdě, tam kde to upoutá moji pozornost, zrušit unavené a bojácné tahy. Kašlat na kompozici. Jít po důležitosti.

Jak udržet prvotní dojem, myšlenku a vyhnout se nepodstatnym detailům
Postup:

1. Udělat si skicu a napsat si k ní, co je nejdůležitější a co méně, potom malovat ve správném pořadí a se správným důrazem
1. rychle pokrýt celou plochu, zachytit barevný dojem
2. pár divokých struktur
3. rovnou přejít k nejdůležitějšímu, moc se nikde nezdržovat
4. a dále postupovat podle důležitosti,

Rady
- pokud se mi struktura listí nezdá, zapomněl jsem na větve.
- každý detail kolem sebe potřebuje místo, má osobní zónu.
- malovat obsah, tedy jen to, co dává informace
- nedělat podrost naráz, ale vynechat ho a udělat čistě na hnědou podmalbu.
- nejkratší cesta k cíli je nejlepší, musí být ale účelná, ne naivní
- naivní – zjednodušené z nutnosti, nesmyslné - nekritické používání schémat vede k naivitě. Vyřešit to prvním nekomplikovaným způsobem, který se nabízí.
- struktury, hledat jako horolezci sebemenší výstupky a pak se začnu orientovat
- mohou nastat problémy s překrýváním. Struktury zesložití a začnou se tlouct.
- krajiny dělat bez zlatých řezů

Nicméně ani to mi nezaručí zachování původní představy. Jako například teď. Takže poprázdninové nic nového pod sluncem.

 

                                100x125cm

 

                  

REPREZENTACE2020, Srpen

 nesplněno