Dva štětce. Příliš velký a příliš malý.
Při malbě procházím různými fázemi, ale jen některé jsou důležité a dávají smysl byť jen tím, že mě baví.
- v první fázi, jdu energicky přímo za tím, proč chci místo namalovat.
- v další fázi maluji části, které jsou důležité a je potřeba je udělat. Opravuji nefunkční místa a řeším problémy.
- postupně ale přibývají místa, která vznikají mimoděk, z nejistoty, nebo setrvačnosti. Ty chci vynechat.
Znovu řeším problém, jak udržet pozornost. Naplánoval jsem malbu pouze dvěma štětci, příliš velkým a příliš malým.
Velkým udělám abstrakci, která bude vyjadřovat atmosféru a malým udělám detaily, které jsou důležité v mojí představě. Ne všechny, které by byly potřeba pro realistický obraz, tak jak mám naučeno, že má vypadat obraz krajiny. Práci středních štětců ve střední fázi musím zvládnout buď velkým, nebo malým. Počítám s určitou nepřesností. Obrazu může chybět prostor, modelace, nebo něco jiného, ale výsledek by měl odpovídat prvotnímu zážitku.
Nechci řešení obrazu hledat v estetice, ale v nutnosti. Proto také maluji venku.
--
Záměr se moc nezdařil. Udělal jsem jen jeden pokus a nepovedl se. Zkoušku jsem odkládal, protože jsem si nedokázal odepřít krásné obrazy. Bál se nezdaru a promarnění vzácného času. Pustil jsem se do toho pozdě, už bylo jiné počasí a jiná krajina.
Doufal jsem, že omezením získám větší volnost, ale to se nestalo. Experimenty s redukcí se možná pro realismus nehodí, protože redukují bohatost. Cítil jsem se jako postižený, čekal jsem, že budou omezené možnosti při nanášení barev, ale hůře se i míchaly. Byla to příležitost zkusit jiné způsoby, poprat se s tím, ale štvalo mě, že nemůžu pracovat svým způsobem a vylepšovat ho. Nemohl jsem zobrazit jemnosti a musel bych obraz stavět na efektech. Ještě se k tomu vrátím, až bude listí, tam by to mohlo fungovat.
